Když šperk vypráví příběh

Za značkou Keila stojí žena, která nevnímá šperk jako pouhou ozdobu, ale jako nositele emocí, vzpomínek a životních příběhů. O cestě k vlastní značce, inspiraci přírodou, odkazu svého tatínka i o tom, proč je pro ni důležitější charakter než dokonalost, vypráví v otevřeném rozhovoru.

Jak vznikla značka Keila a proč jste jí dala právě toto jméno?

Po střední škole jsem více než deset let pracovala v několika známých pražských zlatnictvích na různých pozicích – ať už jako konzultantka, zlatnice nebo designérka šperků. Byla to pro mě obrovská škola, díky které jsem poznala zlatnické řemeslo z více stran a získala mnoho zkušeností, které dnes ve své práci využívám každý den.

Mít vlastní značku ale nebyl vždy můj sen. Táta mě vedl k tomu, abych něco dokázala a byla ve svém oboru dobrá. Nemluvili jsme nutně o podnikání nebo vlastní značce. Spíš o tom, abych svou práci dělala poctivě a měla z ní radost. Až po letech práce pro druhé ve mně začal sílit pocit, že spoustu své energie, nápadů a kreativity odevzdávám dál. Navrhovala jsem šperky, podílela se na jejich vzniku, ale čím dál častěji jsem přemýšlela nad tím, jaké by to bylo tvořit pod vlastním jménem a vlastním tempem.

Právě v době, kdy ve mně tato myšlenka začala skutečně dozrávat, táta náhle zemřel. A i když to možná zní zvláštně, právě tehdy celá myšlenka získala jasný směr.

Když jsem později zvažovala název pro svou značku, rozhodla jsem se vrátit k přezdívce, která mě provází prakticky celý život. Když mi bylo asi sedm let, dostala jsem svou první panenku Barbie. Na její krabici stálo jméno Kayla, ale táta, který nevěděl, jak se čtou cizí jména, ho tehdy přečetl po svém – jako Keila.

A přestože to vzniklo úplnou náhodou, zůstala mi tato přezdívka dodnes. Proto pro mě Keila není jen název značky. Je to vzpomínka, kus mého příběhu a zároveň připomínka člověka, který mě naučil jít za tím, co má smysl.

Kdo je žena, která stojí za značkou Keila, když zrovna nesedí u pracovního stolu?

Upřímně? Nejsem si jistá, jestli úplně existuje chvíle, kdy přestanu být "tou holkou od šperků".

Moje práce je zároveň i můj největší koníček a většinu času mám hlavu plnou nových nápadů, projektů a plánů. Když zrovna něco netvořím nebo nad něčím nepřemýšlím, začínám mít pocit, že je něco špatně.

Asi nejvíc mě vystihuje to, že za vším hledám smysl. Nestačí mi dělat věci jen proto, že se mají dělat. Potřebuji vědět proč. A platí to stejně pro práci, vztahy i život samotný.

Kde nejčastěji nacházíte inspiraci — v lidech, přírodě, tichu nebo chaosu?

Asi vás nepřekvapí, že velkou část inspirace nacházím v přírodě. Fascinují mě její struktury, nepravidelnosti a detaily, kterých si člověk často ani nevšimne. Kůra stromů, větve, kameny, vodní hladina nebo třeba povrch Měsíce – právě v těchto zdánlivě obyčejných věcech často nacházím tvary, které se později promění ve šperk.

Stejně důležití jsou pro mě ale i lidé. Především při zakázkové tvorbě. Každý příběh, vztah nebo důležitý životní okamžik v sobě nese určitou emoci a právě ta bývá často tím, co dává šperku jeho skutečný význam.

A pokud bych si měla vybrat mezi tichem a chaosem, pak určitě ticho. Právě ve chvílích, kdy se na chvíli zastavím a zklidním, přicházejí ty nejlepší nápady.

Jak sama vnímáte ženskost a promítá se nějak do vaší tvorby?

Ženskost pro mě nikdy nebyla o dokonalosti. Naopak. Stejně jako mě v přírodě fascinují nepravidelnosti, struktury a drobné nedokonalosti, obdivuji i ženy, které jsou samy sebou a nesnaží se zapadnout do představ ostatních.

Ženskost pro mě není konkrétní vzhled ani role. Je to určitá energie. Schopnost být jemná i silná zároveň, pečovat o druhé a přitom nezapomínat sama na sebe. Mít odvahu být autentická.

Co vás za ty roky práce se šperky naučili vaši klienti?

Za ty roky jsem zjistila jednu zvláštní věc. Čím déle pracuji se šperky, tím méně jsou pro mě středobodem celé práce. Ne proto, že by pro mě nebyly důležité. Ale protože jsem pochopila, že to nejzajímavější se odehrává kolem nich.

Každý klient přichází s jiným příběhem, jinými emocemi a jinými očekáváními. Někdo hledá symbol lásky, jiný vzpomínku na blízkého člověka a někdo jen malou radost pro sebe. Právě díky tomu jsem pochopila, že moje práce není jen o tvorbě šperků, ale především o práci s lidmi. A zatímco některé šperky si mohou být podobné, lidské příběhy jsou vždy jedinečné.

Co pro vás Keila představuje dnes?

Když jsem značku zakládala, mým cílem bylo především tvořit pod vlastním jménem a vlastním tempem. Najít svůj rukopis a svobodu v tom, co dělám.

Dnes mám pocit, že se spolu se mnou proměňuje i samotná Keila. Pořád miluji řemeslo, design a tvorbu, ale čím dál častěji přemýšlím také nad tím, jaký může mít moje práce přesah.

Šperk byl odjakživa symbolem emocí, vztahů a důležitých životních okamžiků. A mě začíná lákat myšlenka, že by mohl být i prostředkem k tomu, aby spojoval lidi a pomáhal tam, kde je to potřeba.

Je to směr, který ve mně dozrává postupně a který začínám poslední dobou čím dál víc objevovat. Dnes už ale vím, že nechci tvořit jen krásné šperky. Chci, aby za nimi stála i myšlenka, která má skutečný význam.

Co byste si přála, aby ženy cítily ve chvíli, kdy si nasadí šperk Keila?

Přála bych si, aby v něm našly kus sebe.

Myslím si, že ten nejkrásnější šperk není nutně ten nejdražší. Je to ten, ke kterému si člověk vytvoří vztah. Ten, po kterém sáhne ráno automaticky, aniž by musel přemýšlet proč.

A pokud moje šperky dokážou nést emoce, vzpomínky a příběhy stejně dlouho jako drahé kovy, ze kterých vznikly, pak jsem svou práci udělala dobře. Ty nejkrásnější věci v životě často nevznikají z dokonalosti, ale z jedinečnosti – a právě proto mé šperky vznikají tam, kde klasika už nestačí.

Více informací najdete na www.keila.cz. .

Text: Jana Militká, foto: www.keila.cz