NIKDY JSEM NEBYLA ŽENA MALÝCH CÍLŮ

Od vývoje léčiv k vlastní značce Lynova, od jednání s investory do ticha u milovaného koně. Ing. Denisa Stránská, Ph.D., propojuje vědu s podnikáním a otevřeně mluví o vytrvalosti, pochybnostech i snech, které se nevejdou do malých plánů.

Kdy jste pochopila, že věda bude vaší celoživotní vášní?

Popravdě si na žádný konkrétní okamžik nevzpomínám. Od malička mě fascinovalo lidské tělo, ale když vám řeknu, že jsem ještě ve třetím ročníku na gymnáziu chtěla jít na práva, nejspíš mi nebudete věřit. Nakonec zvítězila moje láska k přírodním vědám, i když biologii, respektive biochemii, jsem se začala naplno věnovat až po vysoké škole. Neřekla bych ale, že je věda jen mou vášní. Postupem času ji stále více vnímám jako své poslání.

V roce 2013 jste založila farmaceutickou společnost. Co bylo nejtěžší?

Představte si ženu, čerstvou třicátnici, která potřebuje stovky milionů korun a mnoho let na to, aby mohla realizovat své plány. Když se na to dívám zpětně, myslím, že jsem se pokoušela téměř o nemožné. Česká republika navíc tehdy nebyla pro zahraniční investory v této oblasti příliš atraktivní. Absolvovala jsem nespočet fundraisingových akcí a jednání. Naše výsledky investory často zaujaly, ale když následně viděli potřebnou výši investice a návratnost v horizontu třeba deseti let, jejich nadšení zpravidla výrazně ochladlo. Musela jsem se proto naučit nejen vědu, ale také podnikání, finance, vyjednávání a hlavně obrovské trpělivosti.

Čím jsou lysofosfolipidy, na kterých stojí produkty Lynova, tak zajímavé?

Ve vědeckém světě se o lysofosfolipidech hovoří již dlouho, ale laická veřejnost většinou vůbec netuší, co jsou zač. Proto se snažím věnovat i edukaci. Jsou to malé lipidové molekuly, které máme přirozeně v těle a jejichž biologický význam se stále intenzivně zkoumá. Podílejí se například na regulaci imunitních a zánětlivých procesů nebo na komunikaci mezi buňkami. Výzkum se jim věnuje v souvislosti s onkologickými, autoimunitními a kardiovaskulárními onemocněními, diabetem i neurodegenerativními nemocemi. Je to nesmírně zajímavá oblast, o které podle mě ještě zdaleka nevíme všechno.

Jak vedla cesta od vývoje onkologického léčiva k doplňku stravy?

Tento příběh se začal psát už v roce 2011 jako standardní vývoj onkologického léčiva. A jak už to při vývoji nového léčiva bývá, byla to velmi náročná cesta plná testování, úspěchů, neúspěchů i slepých uliček.

Před několika lety ale přišel určitý zlom. Lysofosfolipidy jsou látky, které se přirozeně vyskytují v organismu a v určité míře je přijímáme také potravou. Řekli jsme si proto, že nechceme čekat pouze na výsledek vývoje léčiva, který může trvat ještě mnoho let, ale chceme část našich znalostí využít už nyní. Tak vznikla Lynova – doplněk stravy postavený právě na lysofosfolipidech, o kterém se více dozvíte na www.lynova.eu.

Jaká jste, když odložíte roli vědkyně a podnikatelky?

Je to Denisa, která miluje samotu, přírodu a pobyt u koní – nejlépe u mého milovaného koně. Vlastně se přesouvám z prostředí, kde jsem neustále obklopená lidmi, rozhodováním a přemýšlením, do naprostého ticha.

Můj kůň je pro mě tím nejlepším zrcadlem. Jakmile jsem nesoustředěná, vystresovaná nebo nervózní, okamžitě se to projeví i na něm. Díky němu jsem si uvědomila spoustu věcí a přehodnotila některé své priority. Učí mě být přítomná.

Která novinka vás právě teď nejvíc těší?

Pracuji na řadě nových produktů, ale v současnosti bych asi zmínila Lynova Meno. Přemýšlela jsem nad tím, jak podpořit ženy v období, kdy začíná klesat hladina estrogenu. A vzhledem k tomu, že moje vlastní perimenopauza už pomalu klepe na dveře, chtěla jsem vytvořit něco také pro sebe.

Vycházím přitom ze svého vzdělání a zkušeností a vždy se snažím hledat cílený a inteligentní způsob podpory organismu. Nejprve mě zajímá, jaké biologické procesy se v dané životní etapě odehrávají a jak se s nimi tělo přirozeně vyrovnává. Teprve potom přemýšlím, jak jej můžeme vhodně podpořit.

A rozhodně netvrdím, že naše přípravky jsou "bez chemie". Chemie je přece úplně všechno kolem nás – včetně nás samotných. Mně je mnohem bližší myšlenka pracovat s látkami, které organismus zná a přirozeně využívá, a podpořit tak jeho vlastní biologické mechanismy.

Je před vámi sen, jehož splnění by potvrdilo, že stálo za to vytrvat?

Je. A je tak velký, že by si možná někdo řekl, že je nereálný. Přesto se k němu postupnými kroky přibližujeme, což mě nesmírně těší. Nikdy jsem nebyla žena malých cílů.

Mým velkým vědeckým snem je přinést nový koncept očkování, který by dokázal vytvářet ochranu už v místech, kudy některé viry vstupují do organismu – tedy na sliznicích – a pomohl jim čelit ještě předtím, než proniknou hlouběji do těla. Pokud se nám jednou podaří něco takového skutečně přinést lidem, bude to pro mě okamžik, kdy si řeknu, že všechna ta léta práce stála za to.

Co byste poradila mladé ženě, která pochybuje, zda dokáže uspět?

Nemusím chodit daleko, protože moje dcera jde tak trochu v mých stopách. Vidí, čím procházím a jak nesmírně těžké někdy je udržet si motivaci a nadšení pro vědu. Zažila se mnou řadu neúspěchů, ale zároveň viděla, že jsem se nikdy nevzdala.

Řekla bych jí, aby se naučila spoléhat sama na sebe, neočekávala zázraky, usilovně pracovala a především věřila sama sobě. Překážky budou vždycky. Někdy budou vypadat téměř nepřekonatelně. Ale žádná překážka by neměla být větší než sen, který člověk vidí někde před sebou.

Text: Jana Militká, foto: Lucie Desmond. Za zapůjčené prostory děkujeme Hotelu Maxmilian Praha